„Máš tahák? Super!”

Taháky mají ve společnosti už tradičně spíše negativní pověst. A není se čemu divit. Vždyť do nás od malička někteří učitelé tlačí, že mít tahák je špatné a za jeho použití nás odměňují pětkami. To zjednodušeně znamená, že se dítě snaží a vynakládá úsilí a přitom je kvůli tomu ve stresu a nebo je přímo trestáno. Sám jsem zažil učitelku, která tvrdila, že jen hloupý člověk by nějaký tahák potřeboval. Není asi nutno říkat, že takové tvrzení příliš nepomáhá sebevědomí dítěte, které už tak třeba bojuje s tím, aby vůbec zvládlo test. My vám proto na taháky chceme nabídnout trochu jiný pohled…

Na Livingstonu se nám taháky osvědčily, jako další nástroj, který může dítě beztrestně používat. To ale vyžaduje změnu myšlení a odklon od klasického stylu výuky. Pokud je totiž hlavní prioritou, aby dítě odříkalo něco zpaměti, tahák mu pomůže jen minimálně. Pokud se ale chceme zaměřit na to, jakým způsobem dítě s informacemi pracuje a zda si je dokáže vyhledat a použít je, pak nám taháky otevírají mnoho nových možností. Podporujeme-li děti v tom, aby si taháky vyráběly, pomáháme jim totiž přirozeně také k tomu, aby nad sebou přemýšlely. Už jen to, že dokáží kriticky zhodnotit své znalosti a říct, že takovou pomůcku budou potřebovat je přece úspěch. Když k tomu pak v ideálním případě přidáme, že se musí domluvit s učitelem na použití a vytáhnout z textu nejdůležitější informace, stává se z taháku komplexní nástroj, díky kterému procvičujeme hned několik pro život důležitých dovedností.

A nejen pro dítě může být takový tahák užitečný. Obsah taháku nám totiž prozradí, v čem přesně se žák necítí jistě. Styl, jakým je napsán pak vypovídá o tom, jak dítě přemýšlí a jakým stylem se chce učit. Učitel který je ochotný se dívat, má tak díky tahákům jedinečnou možnost dozvědět se více o tom, jak usnadnit práci sobě, ale hlavně dětem, které má za úkol vzdělávat