Hybridní výuka: Dobrý sluha, zlý pán?
Velkým tématem posledních měsíců se stala takzvaná hybridní nebo kombinovaná výuka. Jedná se o hodiny, kdy část zúčastněných je připojena na dálku, zatímco část sedí fyzicky ve třídě. Ačkoliv to vypadá, že s hybridní výukou jsme se mohli setkat na téměř každé škole v České republice, jen málo z nich bylo schopno ji používat skutečně úspěšně a efektivně.
Pokud se zeptáte samotných pedagogů, budou mít na hybridní výuku pravděpodobně velmi rozdílné názory. Pro některé to bude ztráta času a velká zátěž, jiní si ji budou chválit. A oba tábory budou mít dobré argumenty pro svá tvrzení. Proč se jejich pohledy tolik liší? Hybridní výuka zkrátka není jednoduchá věc a pro její úspěšnou implementaci je potřeba splnit nemálo předpokladů.
Na Livingstonu se nám dlouhodobě osvědčilo hned několik principů pro její správné fungování. Zaprvé se učitel musí při výuce cítit komfortně. Je jasné, že každá nová praktika s sebou přináší jistou míru nejistoty. Je potřeba, aby se učitel měl na koho ve škole obrátit a dostal šanci se pořádně zorientovat.
To samé platí pro děti. Nemůžeme očekávat, že dítě, které sedí u počítače v podstatě poprvé, bude schopné pracovat s technikou jako dospělý, který má léta zkušeností. Zaseknout se pak může třeba i na tom, že neumí zapnout prohlížeč. Speciální časová dotace pro přípravu a orientaci v používaných nástrojích je tak naprosto nezbytná.
Dalším bodem je samotné technické vybavení. Chceme-li opravdu zapojit do hodiny i děti, které jsou online, určitě nám nebude vyhovovat třeba jen notebook nebo tablet. Musíme mít navíc k dispozici přinejmenším ještě chytrou televizi nebo projektor, abychom nemuseli neustále odbíhat k počítači nebo tabletu. Samozřejmou nutností je také stabilní a dostatečně rychlé připojení k internetu. Z těchto důvodů nám na Livingstonu přišla velmi vhod naše multimediální učebna, kde máme nejen to nezbytné základní vybavení, ale celá místnost je také pokrytá mikrofony a na televizi je namontovaná speciální webkamera. Tato učebna nám tak umožňuje i výuku, kdy děti jsou fyzicky ve škole a učitel učí na dálku třeba z domova.
Důležitým aspektem je pak metodika vedení výuky. Hybridní výuku nelze efektivně realizovat, pokud se učitel soustředí stejnou měrou na děti ve třídě i online. Při sebelepší organizaci práce a aplikaci rozličných výukových metod to zkrátka není možné. Je dobré si to přiznat a rozdělit výuku na synchronní a asynchronní část s tím, že těžiště výuky by se mělo odehrávat ve třídě. Při vhodném technickém vybavení se nám osvědčila práce ve dvojicích nebo malých skupinkách i ve formátu, kde spolupracují děti ve třídě s dětmi online. Děti připojené online mají pak více asynchronní práce, pro kterou jako úložiště používáme platformu Google Classroom.
A to nejdůležitější na konec. Ačkoli může být hybridní výuka skvělým nástrojem, je to stále jen nástroj. A jelikož nežijeme v dokonalém světě, bude se nevyhnutelně stávat, že něco nebude fungovat, někdo se nepřipojí atd. Proto k hybridní výuce přistupujme s nadhledem a nenechme se vystresovat neúspěchem. Učme hybridně, je-li to potřeba, protože to má velký potenciál i mimo dobu pandemie (např. u dlouhodobě nepřítomných žáků), ale dávejme si pozor, aby se ze zdánlivého usnadnění nestala v konečném důsledku komplikace.
